sobota 21. července 2012

Dagmar Hillarová: Nemám žádné jméno

Autorka: Dagmar Hillarová
Vydání: 95 stran, pevná s přebalem
Nakladatelství: Fragment, 2012

Anotace:
Neuvěřitelný příběh o osudu české básnířky a spisovatelky Hilarové, která jako patnáctiletá strávila dva roky v terezínském ghettu.

Knihu vydala pod svým jménem nizozemská spisovatelka Miep Diekman, která si autorství neprávem přisoudila poté, co jí skutečná autorka důvěřivě svěřila svůj rukopis.

Po více třiceti letech vychází autorské dílo Dagmar Hilarové, které získalo již tři významná literární ocenění, v českém jazyce, jak si to vždy přála.

Autobiografie ženy vězněné v Terezíně


Moje recenze:

Stručný děj 



Dagmar Berzetti (později Hillarová) se narodila v roce 1928 jako židovka. "Příběh" začíná v roce 1943, kdy patnáctiletá dívka dostane k narozeninám velice neobvyklý dárek. Jeden jediný lísteček zbořil její sny jako domeček z karet. Byla povolána do koncentračního tábora Terezín-sama. Její otec byl čisté krve a matka jako jeho manželka povolána být prostě nemohla. V době, kdy život teprve začíná, si Dagmar nebyla jistá, jak dlouho ten její potrvá... Doma nechává svou rodinu, přátele a také svou lásku Bubiho, a vydává se sama na cestu s nejistým koncem... Dagmar je ale silná a nevzdává svou naději na přežití, a začne si v táboře psát deník. Za nějaký čas potká svou tetu, strýce a sestřenici, a nastěhuje se k nim do ubikace. I v prostředí kde lidé každý den trpí a umírají, v prostředí který sužuje hlas a zima, si Dagmar najde přátele a také velkou lásku-Jiřího Pavla. I za takových podmínek se zdálo všechno "zalité sluncem" pak se to ale začalo hroutit. Její rodina byla povolána do transportu. Později odešel i Jiří, a Dagmar onemocněla encefalitidou. Terezín zachvátil tyfus, a její šance na přežití se každým dnem zmenšovala...

Těžká cesta

Dagmar Hillarová neměla jednoduchý život. Teprve jako patnáctileté "dítě" byla předvolána do Terezína-sama. Když popisovala jak vezli mrtvoly do krematoria měla jsem husí kůži, a můj obdiv k autorce vzrostl, protože věci které musela dělat, věci které zažila, byly opravdu otřesné. Dagmar byla silná dívka, a stala se z ní silná žena. Chtělo jediné. Aby její kniha vyšla, a čtenáři si mohli přečíst jaký byl opravdu život v koncentračních táborech, kdy na vás smrt doslova dýchala na každém kroku. A tak když za ní přišla Miep Diekmann s nabídkou, že její knihu vydají v Holandsku, Dagmar souhlasila. Ale když kniha vyšla, čekalo ji nehezké překvapení. Miep Diekmann začala tvrdit že knihu napsala ona z Dagmařiných vzpomínek, protože Dagmar prý nebyla schopná prózu napsat, a to, že se s ní rozdělila půl na půl, bylo pouze velkorysé gesto. A když kniha vyšla v Německu byla tam pouze jméno Miep Diekmann... Podle mého názoru si tato žena nezaslouží nazývat se autorkou. Že jí není hanba ukrást knihu a ještě na ní těžit. Dagmar si prošla mnohým, a tohle si opravdu nezasloužila. Dagmar zemřela v roce 1996 a tudíž se vydání knihy u nás nedožila, ale ať je kde je, může si oddechnout a náš národ může být hrdý, protože na knize je pouze jedno jméno-Dagmar Hillarová.

Slovo závěrem 

Je hodně těžké o téhle knize mluvit, natož ji hodnotit. Nedá se říct třeba "tohle mi tam nesedělo", protože je to pravdivý příběh. Já smekám před autorkou, protože obdiv patří hlavně jí. Strašně se mi líbilo jak se nad to dokázali lidé povznést. Dokázali se radost z věcí, které jsou pro nás naprosto běžné. Dokázali tancovat, slavit, bavit se i přes všechno co zažili. Kniha je doplněna fotografiemi a básněmi které napsala Dagmar. Při některých slovech mi doteď běhá mráz po zádech. Marně jsem se snažila zjistit jak to nakonec dopadlo s Dagmar, Jiřím a Bubim. Konec byl velmi ale velmi otevřený, až jsem si chvilku myslela že jde o nějakou chybu, a chybí stránky. Jméno knihy mluví za vše. V Terezíně nebyli lidé se jmény. Byly to pouze čísla. A Dagmar později přišla o to svoje znovu, když byla okradena o svou knihu. Ale pravda vždycky vyjde najevo, a my si budeme pamatovat jméno Dagmar Hillarová, žena, která napsala autobiografickou knihu Nemám žádné jméno. 


                               Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Fragment!

2 komentáře:

  1. Knihu mám doma a čeká na přečtení :) Recenze vypadá velmi pěkně asi se do ní budu muset pustit :)

    OdpovědětVymazat
  2. Knihu jsem četla a také jsem před nimi v duchu smekala kloboukem :-) dokázali se radovat z maličkostí, kdo to v dnešní době umí? Asi jen velmi málo lidí :-)

    OdpovědětVymazat